ESLP: Česká republika poskytla dítěti s poruchou autistického spektra dostatečnou podporu v jeho vzdělávání. Porušena nebyla ani jeho participační práva v řízení o antidiskriminační žalobě.

Ve věci S. proti České republice štrasburský soud shledal, že nedošlo k porušení práva stěžovatele s tzv. Aspergerovým syndromem na vzdělání, ani k porušení zákazu diskriminace z důvodu zdravotního postižení v průběhu jeho docházky do první třídy základní školy. Porušena nebyla ani participační práva stěžovatele jako dítěte v rámci následného soudního řízení, ve kterém nebyl ústně vyslechnut.

Stěžovatel s poruchou autistického spektra začal ve školním roce 2011/2012 navštěvovat první ročník základní školy. Spolu se svou matkou před Evropským soudem pro lidská práva namítali, že mu škola v průběhu daného roku nezajistila potřebnou podporu, a v následujícím roce byl proto nucen přestoupit na jinou školu. Tvrdili, že mu nebyl včas upraven individuální studijní plán, byly vůči němu používány nevhodné výchovné praktiky typu stání v koutě a nebyl mu zajištěn ani asistent pedagoga.  Upozorňovali přitom na nedostatečný dialog školy s rodiči. Před Soudem rovněž namítali, že stěžovatel nebyl v řízení o antidiskriminační žalobě vyslechnut, a nebylo mu tak umožněno účinně participovat na daném řízení.

Štrasburský soud v uvedeném případě shledal, že české orgány naplnily svou pozitivní povinnost přijmout přiměřená opatření, která zajistila stěžovateli přístup ke vzdělání za podmínek co možná nejvíce srovnatelných s ostatními dětmi. V souladu se zjištěním vnitrostátních soudů se základní škola o stěžovatelově poruše dozvěděla až se zpožděním. Rodiče se na školské poradenské zařízení, které by určilo speciální vzdělávací potřeby dítěte, obrátili až v průběhu roku. Dle jeho doporučení, které bylo řediteli školy doručeno v lednu 2012, byl hned v únoru stěžovateli vytvořen individuální studijní plán. Asistent pedagoga byl stěžovateli ze strany školského poradenského zařízení doporučen až později, a to pro následující školní rok. Základní škola přitom následně učinila aktivní kroky pro to, aby asistenta pedagoga pro stěžovatele skutečně zajistila, byť na něho dle tehdy platné vnitrostátní právní úpravy, která předcházela přijetí tzv. inkluzivní novely v roce 2015, nebyl nárok. Uplatněná výchovná opatření Soud vyhodnotil jako potřebná pro vyřešení ojedinělých incidentů, kde došlo k vážnému ohrožení bezpečí stěžovatele nebo řádné realizace výuky. Tato opatření dle Soudu v okolnostech věci nelze hodnotit jako diskriminaci. Soud připustil, že může být pro rodiče někdy těžké akceptovat, že jejich dítě potřebuje asistenci. Zdůraznil proto, že školy a příslušné orgány musí aktivně pomáhat při začleňování dětí s postižením a vytvářet pro ně vhodné podmínky. Za daných okolností však dospěl k závěru, že vyžadovat pro začlenění stěžovatele více by představovalo pro stát nepřiměřenou zátěž. Soud proto rozhodl, že nedošlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojená s čl. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Ve vztahu k participačním právům stěžovatele jako dítěte na řízení o antidiskriminační žalobě štrasburský soud konstatoval, že vzhledem k jeho zdravotnímu postižení i k jeho dříve vyjádřeným obavám z oživení negativních vzpomínek bylo legitimní, když vnitrostátní soudy stěžovatele přímo nevyslechly, neboť rodiče nebyli schopni doložit lékařské potvrzení o tom, že takový výslech by jejich synovi nezpůsobil újmu. Názor dítěte v dané věci byl přitom dle Soudu dostatečně zohledněn díky předloženému písemnému vyjádření stěžovatele a prostřednictvím zastoupení jeho advokáta. Nedošlo proto ani k porušení článku 8 Úmluvy.

Rozsudek naleznete v originálním francouzském znění zde.

Anotace a překlad rozsudku budou v dohledné době k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva a dalších mezinárodních lidskoprávních orgánů zde.

Kancelář vládního zmocněnce

7. listopadu 2024