Evropský soud pro lidská práva dnes zveřejnil rozsudek ve věci Veselý proti České republice

Štrasburský soud shledal porušení práva na respektování soukromého života stěžovatele z důvodu nízké výše odškodnění přiznané dle tehdy platné úpravy na náhradě újmy na zdraví po operaci břicha.

Pan Veselý podstoupil v roce 2013 v nemocnici operaci břicha. Z důvodu údajných chyb při léčbě, které vedly k bolestem a trvalým zdravotním potížím, podal v roce 2016 žalobu proti nemocnici na náhradu újmy na zdraví dle tehdy platné právní úpravy, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve spojení s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 440/2021 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Stěžovatel požadoval náhradu za bolestné a ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku celkem ve výši cca 745.000 Kč. Následně byl v plném rozsahu osvobozen od placení soudních poplatků a byl mu bezplatně přidělen advokát. Okresní soud žalobě částečně vyhověl a stěžovateli přiznal náhradu škody za bolest ve výši 39.000 Kč. Tato částka vycházela ze znaleckého posudku, provedeného dle vyhlášky č. 440/2000 Sb. (která byla zrušena v roce 2014, kdy vstoupil v platnost nový občanský zákoník), ale soud se rozhodl částku zdvojnásobit vzhledem k problematickému hojení operačního řezu a riziku dalších komplikací. Krajský soud nicméně snížil odškodnění na 19.500 Kč, jak původně navrhoval znalec, s tím, že vyšší částku lze přiznat pouze ve výjimečných případech extrémních bolestí, které nebyly prokázány. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné a uložil stěžovateli zaplatit náklady řízení vzniklé nemocnici ve výši 13.939 Kč.

Štrasburský soud úvodem zdůraznil, že řízení před se týká otázky výše odškodnění. Odvolací soud sice potvrdil závěry soudu prvního stupně, ale snížil přiznanou částku na polovinu. Opíral se přitom o stejný znalecký posudek a vyhlášku Ministerstva zdravotnictví z roku 2001, která byla v mezidobí zrušena, jelikož existoval zjevný a dlouhodobý nepoměr mezi základními sazbami stanovenými vyhláškou a rozsahem škody, kterou žadatelé o náhradu utrpěli. Odvolací soud přitom nevyužil diskreční pravomoc, kterou soudům nižších stupňů svěřil Ústavní soud (např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 2. února 2016), aby se od vyhlášky odchýlil a zvýšil přiznanou částku tak, aby byla přiměřená rozsahu poškození zdraví stěžovatele.

Dle názoru Soudu byla přiznaná částka výrazně nižší než minimální výše odškodnění, kterou Soud obvykle přiznává v případech lékařských pochybení. Nadto dvě třetiny přiznané sumy byly pohlceny částkou, kterou musel stěžovatel zaplatit nemocnici na nákladech řízení před Nejvyšším soudem. Soud uvedl, že stejně jako soudy nižších stupňů měl Nejvyšší soud zohlednit specifickou povahu řízení, které před ním probíhalo a v němž se stěžovatel domáhal ochrany svých práv. Došlo tak k porušení práva na respektování soukromého života dle článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech.

Rozhodnutí, které vydal tříčlenný výbor, a tudíž je konečné, naleznete v originálním anglickém znění zde.

Anotace rozhodnutí bude k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Kancelář vládního zmocněnce

28. listopadu 2024