Evropský soud pro lidská práva dnes zveřejnil rozsudek o sedmi stížnostech Shahrama Zadehaproti České republice

Štrasburský soud shledal v rozsudku porušení stěžovatelova práva na přiměřenou délku vazby, ostatními námitkami zejména ve vztahu k urychlenému přezkumuvazby a k údajné kontrole písemností od advokátů při jejich předávání ve věznici se rozhodl nezabývat, případně je shledal nepřijatelnými.

Stížnosti k ESLP se vztahovaly ke dvěma trestním řízením vedeným proti stěžovateli. V prvním se měl jako vůdčí osobnost organizované zločinecké skupiny podílet na krácení daní, čímž státu způsobil škodu asi 2,5 mld. Kč. Ve druhém, že po propuštění z vazby působil na svědky a tlumočníka, aby ovlivnil výsledek hlavního řízení. Před českými soudy řízení skončilo v říjnu 2021 schválením dohody o vině a trestu. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest nepodmíněného odnětí svobody v trvání 9 let a peněžitý trest 17,5 mil. Kč. Stěžovatel byl dvakrát vazebně stíhán a dohromady strávil ve vazbě přes 4 roky (1 rok a necelých 11 měsíců v prvním a 2 roky a 3 měsíce ve druhém trestním řízení). Současně řízení o žádostech o propuštění z vazby trvala, včetně řízení před Ústavním soudem, řadu měsíců, případně i rok a půl. Stěžovatel dále uváděl, že ve vazební věznici mělo docházetk údajným prohlídkám písemností, které mu předávali jeho právní zástupci během návštěv.

ESLP se nejprve ztotožnil s argumentací vlády, že námitka stěžovatele stran trvání vazby v prvním řízení je nepřijatelná pro opožděnost. Ve vztahu ke druhému období, které stěžovatel strávil ve vazbě od 2. prosince 2016 do 5. března 2019, však štrasburský soud shledal porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Soud uznal, že na počátku existovalo důvodné podezření vůči stěžovateli ze spáchání závažných trestných činů a nutnost provést rozsáhlé dokazování. Za relevantní považoval i úvahy vnitrostátních soudů stran hrozby přísnéhotrestu a organizované povahy trestné činnosti. Nicméněopakované prodlužování vazby vyžadovalo ve smyslu štrasburské judikatury zvlášť pádné důvody. V pozdější fázi trestního řízení se přitom vnitrostátní soudy dovolávaly obecně závažnosti trestu, který stěžovateli hrozil v obou řízeních, jeho osobní situace a vazeb na jiné země, resp. předchozí pokusy mařit vyšetřování. Neuvedly ale jakékoli nové skutečnosti s výjimkou odkazu na jeho procesní chování u soudů. Byť tedy vnitrostátní soudy čelily náročnému úkoluprojednat věc týkající se organizované zločinecké skupiny, jimi uváděné důvody nemohly ospravedlnit celkovou dobu vazby stěžovatele v řízení týkajícím se nenásilného trestného činu. S ohledem na okolnosti případu štrasburský soud dále nepovažoval za nutné zabývat se rychlostí přezkumu vazby, resp. zda stěžovatel mohl žádat o propuštění v přiměřených intervalech. Stejně tak se nevěnoval tvrzenému porušení respektování důvěrnosti korespondence s obhájci.

Rozsudek, který je konečný, naleznete v originálním anglickém znění zde.

Anotace a překlad rozsudku bude k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Kancelář vládního zmocněnce
27. června 2024