Již v průběhu 12. století patřil Hradec Králové k významným správním střediskům a jako takový byl i regionálním sídlem výkonu soudní moci. Zdejší hrad byl součástí hradské soustavy, která byla oporou moci první české knížecí a královské přemyslovské dynastie, a byl důležitým sídlem knížecích a později královských úředníků, kteří měli mimo jiné na starost i výkon soudnictví. Jednalo se o králem jmenované kastelány, kteří vykonávali vojenské a soudní pravomoci v příslušném hradském obvodu. Další vývoj správy přinesl specializaci hradských úředníků – objevují se funkce soudce (cudarius), který má na starost samotný soud, a komorníka, který je zodpovědný za tzv. půhon – stíhání zločinců. Nejpozději ve století čtrnáctém se objevuje úřad "poprávce", jako královského soudního úředníka s trestně  policejní funkcí. Přímo v Hradci Králové je doložen v době panování Karla IV. tzv. krajský poprávce, jehož pravomoc se vztahovala na celé území vznikajícího hradeckého kraje a byla spojena s držbou úřadu hradeckého purkrabího. Působnost krajských poprávců přešla v průběhu husitských válek a v době následující na zprvu volené krajské hejtmany, vykonávající mimo jiné i dozor nad vězeňstvím, hrdelním soudnictvím a stíháním zločinců. Soudní pravomoc bývalých královských soudců a krajských soudů však přešla na vrchnostenské a příslušné zemské soudy. V Hradci Králové, který se stal nejvýznamnějším královským věnným městem, vznikl po husitských válkách výjimečný a ojedinělý tzv. purkrabský soud s působností pro hradecký kraj, jehož předseda – purkrabí hradeckého kraje – byl jako správce královských věnných měst řazen k vyšším zemským úředníkům. Tento soud se mimo samotného purkrabího skládal ještě ze šesti přísedících příslušníků nižší šlechty a v jeho čele se od roku 1454 do roku 1803 vystřídalo 45 osob. Purkrabský soud zabývající se civilní majetkovou agendou, především dluhy mezi šlechtici hradeckého kraje a spory mezi šlechtou a měšťany v případě že byl obžalován šlechtic, zůstal v Hradci Králové až do konce 17. století, kdy se přestěhoval do hlavního města Prahy. Během následujícího století se z funkce hradeckého purkrabího stal v podstatě pouhý společenský titul, který zmíněného roku 1803 nakonec zcela zanikl.

Soudní a výkonnou pravomoc v oblasti civilního i trestního práva nad občany města a poddanských vesnic vykonávali od počátku města tzv. rychtáři, soudící spolu s přísežnými měšťany, kteří byli až do husitských válek jmenováni králem. Dozor pak nad nimi vykonávali příslušní královští úředníci. Město se po svém založení řídilo tzv. Magdeburským právem, z něhož postupným vývojem vzniklo právo hradecké, které bylo uděleno dalším městům a městečkám, bohužel přesný obvod, pro který hradecký soud následně působil jako apelační, neznáme. Jako vyšší odvolací  soud pro města magdeburského práva působily v Čechách Litoměřice, v závažných případech dokonce až do 16. století přes panovnické zákazy samotný Magdeburg. V patnáctém století získala rozhodující podíl na výkonu soudnictví městská správa, rychtář se stal pouhým výkonným úředníkem městského soudu, podléhajícímu městské radě a purkmistrovi. Tento stav trval pouze do poloviny 16. století, kdy byla práva měst po neúspěšném odporu proti císaři Ferdinandovi I. omezována a byl zřízen úřad královského (později císařského) rychtáře.  Od roku 1610 bylo doposud užívané městské právo, vycházející z původního magdeburského práva,  nahrazeno Koldínovým Právem měst českých. V roce 1765 byla omezena pravomoc městských soudů v oblasti hrdelního práva, avšak Hradec Králové patřil mezi dvacet čtyři měst, která hrdelní pravomoc vykonávala i nadále. Úřad královského rychtáře byl v roce 1783 zrušen a roku 1788 vznikl tzv. regulovaný magistrát – úřad nahrazující dosavadní samosprávu, který byl obsazován pouze úředníky s pevným platem.   Magistrát v obvodu celého hradeckého kraje působil zároveň jako kriminální soud a svou pravomoc, včetně hrdelní, vykonávali jeho příslušníci, kteří museli mít právnické vzdělání. 

Osvícenecká éra znamenala též konec pro stálou hradeckou šibenici, umístěnou mimo obvod města, která tak byla v roce 1788 rozbořena. Od té doby se stavěla šibenice vždy jen k samotnému výkonu, naposledy v roce 1841, kdy na ní byl popraven oběšením vrah Václav Hudlivaněk. Zcela poslední poprava v mírové době se v Hradci Králové odehrála až v roce 1878, kdy byl na nádvoří staré věznice popraven vrah Václav Zdobinský. Ten byl zároveň pachatelem jedné ze dvou vražd, které se odehrály přímo ve věznici. Odsouzenec odpykávající si pětiletý trest za krádež zavraždil totiž při inspekci věznice zemského soudního radu.

Revoluční rok 1848 přinesl tehdejšímu Rakousku řadu změn. V rámci počátku ústavního života byl zásadně reformován i systém správy a soudnictví. Město Hradec Králové se od roku 1850 stalo sídlem krajského a okresního soudu a státního zastupitelství. Krajský soud, který působil jako kolegiální v tříčlenných či čtyřčlenných senátech, se do roku 1855 nazýval zemským neboli krajinským soudem. Jednalo se o soud druhé instance pro soudy okresní, s širokou pravomocí v oblasti civilního i trestního práva. Okresní soud v Hradci Králové se v roce 1855 v souvislosti se správní reformou přeměnil na městský delegovaný okresní soud a až v roce 1898 na okresní soud. Jeho pravomoci se týkaly především civilních věcí v první instanci, v trestním řízení mu příslušely pouze přestupky. S malými změnami se tato organizace udržela i v době první československé republiky a také okupace, kdy v Hradci Králové působil mimo jiné německý úřední soud (Amtsgericht).

V době vzniku moderní soudní správy bylo ještě město spoutáno mohutným vojenským opevněním a velmi těžko hledalo vyhovující prostory pro nové úřady. Narůstající agenda soudů si vyvolávala potřebu dalších prostor, avšak stísněné prostředí tehdejší městské pevnosti neumožňovalo vyhovující řešení. Úřady tak byly rozmístěny ve více budovách po městě, což jejich činnost velice znesnadňovalo. Po bitvě u Hradce Králové v roce 1866, která prokázala nesmyslnost městských pevností, se v následujících desetiletích město osvobozovalo od hradeb a podnikalo velkorysou moderní výstavbu. Neutěšený stav ve městě umístěných justičních úřadů a věznice znepokojoval vedoucí pracovníky dotčených soudů, kteří se snažili o nápravu věci. Silně se na tomto poli po vzniku samostatné republiky angažoval prezident krajského soudu JUDr. Vavřinec Sláma. Jeho snahy nalezly příznivou odezvu i u progresivního hradeckého zastupitelstva v čele s dlouholetým starostou JUDr. Františkem Ulrichem, který se významně zapsal do dějin města jako stavitel moderního Hradce Králové. Obec věnovala státu dopravně vhodně obslužný pozemek na okružní třídě, na kterém vyrostla v roce 1934 moderní soudní budova ve funkcionalistickém stylu dle projektu Ing. arch. Václava Rejchla, který patřil k plejádě vynikajících českých architektů, jež přeměnili Hradec Králové v moderní metropoli. V době stavby soudu padesátiletý architekt ve městě navrhl a vystavěl ještě budovu nádraží, YMCA atd. a podílel se též na regulačním plánu města. V březnu 1932 vyhrál soutěž vypsanou ministerstvem veřejných prací a následně 2. července odevzdal definitivní podobu stavebních plánů nové soudní budovy. Zadaný lichoběžníkový tvar změnil na netradiční pětiúhelník, aby budova kopírovala podobu bývalého vojenského kavalíru č. 35, který zde stával. Celou stavbu financovalo ze získaného úvěru město, kterému pak náklady na stavbu vrátil stát v následujících pěti ročních splátkách. V nové budově sídlil krajský a okresní soud, věznice a státní zastupitelství. Stavba byla schválena na zasedání městského zastupitelstva 17. července 1933 a ihned poté se 21. července rozeběhly stavební práce. Výstavba postupovala rychle a tak již v neděli 21. října 1934 byla za přítomnosti ministra spravedlnosti, prezidenta vrchního soudu, členů Národního shromáždění a dalších významných hostí slavnostně otevřena soudní budova, přičemž všechny úřady již začátkem října zahájily v nových prostorách svou činnost. Celkem bylo zastavěno 41000 m2 a nová čtyřpatrová budova nabízela nové, moderní a vyhovující prostory pro 23 soudců, 1 aktuára, 20 kancelářských úředníků, 20 pomocných kancelářských sil a 7 zřízenců, přičemž se dle dobového mínění jednalo o podhodnocený stav. V následujícím roce byla stavebně dokončena i věznice, kde bylo možno umístit až 150 vězňů, z toho 90 mužů, 40 žen a 20 nezletilých. Na vězně dohlíželo 10 dozorců a jeden úředník. Ve své době moderní soudní komplex obsahoval i byty pro dozorce vězeňské služby a vězeňské dílny a soustředil tak celou oblast justiční správy ve městě do jednoho centra. V roce 1935 byly též na postranní křídla vstupního schodiště soudní budovy umístěny pískovcové sochy symbolizující Právo a Spravedlnost z dílny hořického sochaře Josefa Bílka a budova tak byla plně stavebně dokončena. Po pravé straně vchodového schodiště stojí socha symbolizující Právo - přísný muž oblečený v římském rouše držící v pravé ruce pergamen a zároveň opírající se touto rukou o meč. Levou rukou odhaluje srdce na důkaz čistoty a pravdivosti. Celou sochařskou koncepci uzavírá dole stojící velká kniha. Po levé straně hrdě a důstojně stojí mladá žena znázorňující Spravedlnost, v levé ruce drží vžitý symbol práva váhy a pravou ruku má vztyčenou, jako by k přísaze či ochraně spravedlivého rozhodování. Do vstupního vestibulu byla v témže roce umístěna  busta prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka.