Agregátor obsahu Agregátor obsahu

09.06.2022 Štrasburský soud odmítl stížnost na nucenou výměnu bytu

Evropský soud pro lidská práva dnes zveřejnil rozhodnutí, jímž odmítl stížnost REAL, spol. s r. o. proti České republice pro opožděnost. Stěžovatelská společnost jako pronajímatel napadala rozhodnutí českých soudů o změně osoby nájemce bytu, jak to umožňoval předchozí občanský zákoník. Nová nájemkyně později přestala hradit nájemné. Podle štrasburského soudu však určující pro počátek běhu lhůty pro podání stížnosti nebylo řízení, které stěžovatelka zahájila s cílem vymoci po státu takto způsobenou škodu, ale původní řízení o výměně bytu.

Občanský zákoník do roku 2011 umožňoval, aby soud na návrh nájemce nahradil projev vůle pronajímatele, pokud ten bez závažných důvodů odepřel souhlas s výměnou bytu. Stěžovatelská společnost v roce 2001 nesouhlasila s dohodou o výměně bytu v domě, který vlastnila. Požadovala, aby byla s novou nájemkyní uzavřena nová smlouva, na rozdíl od té původní jen na dobu určitou. Soudy však v roce 2002 rozhodly o nahrazení souhlasu společnosti s výměnou bytu. V roce 2004 nová nájemkyně přestala platit nájemné, jelikož její manžel zemřel a zároveň přišla o zaměstnání. Soudy následně vyhověly jak návrhu stěžovatelské společnosti na přivolení k výpovědi z nájmu, tak její žalobě na zaplacení dlužného nájemného. Navazující exekuční řízení však bylo marné kvůli nemajetnosti nájemkyně. Stěžovatelská společnost posléze podala vůči státu neúspěšně žalobu na náhradu škody.

Před štrasburským soudem namítala společnost porušení svého vlastnického práva. Tvrdila, že stát zasáhl do její smluvní svobody, aniž zabezpečil plnění povinností vyplývajících z nájemného vztahu. Štrasburský soud se nicméně ztotožnil s argumentem vlády, podle něhož námitka směřuje ve skutečnosti proti zásahu státu, ke kterému došlo už v roce 2002 rozhodnutím soudů v řízení podle občanského zákoníku, jimiž byl nahrazen souhlas společnosti s výměnou bytu. Konečným vnitrostátním rozhodnutím tu bylo usnesení Ústavního soudu z roku 2005. Stížnost do Štrasburku však byla podána až v roce 2012.

Podle štrasburského soudu v roce 2002 nic nenasvědčovalo tomu, že by nová nájemkyně měla finanční problémy, a že by tudíž české soudy stěžovatelské společnosti svévolně vnutily nesolventního nájemce. Třebaže česká právní úprava tehdy přiznávala nájemcům vyšší úroveň ochrany než pronajímatelům, lze tuto skutečnost připsat tehdejším ekonomickým a společenským okolnostem spojeným s reformou bydlení při přechodu z totalitního do demokratického režimu. Když se obavy stěžovatelské společnosti ohledně solventnosti nové nájemkyně v roce 2004 zhmotnily, společnost mohla podat a také úspěšně podala návrh na přivolení k výpovědi z nájmu i žalobu o zaplacení dlužného nájemného. Nelze tedy tvrdit, že by neměla žádný prostředek k ochraně svých práv.

Namítá-li společnost, že dlužnou sumu posléze nebylo možné po soukromé osobě vymoct, spočívá podle štrasburského soudu závazek státu v poskytnutí právního rámce, který věřitelům umožňuje vymáhat od dlužníků soudem přiznané částky. Stěžovatelská společnost přitom netvrdí, že by státní orgány odmítly exekuci nebo zůstaly pasivní. Dle Soudu tedy neschopnost nájemkyně splatit dluh nezakládá odpovědnost státu. Následné řízení o náhradě škody vůči státu již proto dle Soudu nelze považovat za účinný prostředek nápravy, jehož vyčerpání by založilo nové plynutí šestiměsíční lhůty pro podání stížnosti do Štrasburku.

Rozhodnutí lze nalézt v anglickém jazyce zde. Jeho anotace bude zhruba do měsíce k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

 

Kancelář vládního zmocněnce

9. června 2022