Tiskové prohlášení Ministerstva spravedlnosti k rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Regner proti České republice

Dne 19. září 2017 vydal velký senát Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozsudek v nadepsané věci, v němž poměrem deseti hlasů proti sedmi dospěl k závěru, že v rámci soudního přezkumu rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu o zrušení stěžovatelovy bezpečnostní prověrky nedošlo k porušení kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní jako klíčových záruk spravedlivého procesu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, byť mu nebylo umožněno, aby se sám nebo prostřednictvím svého právního zástupce seznámil s klíčovým podkladem napadeného rozhodnutí.

Stěžovatel, toho času zástupce náměstka ministra obrany, byl držitelem platného osvědčení fyzické osoby pro styk s utajovanými informacemi. Na podkladě zprávy zpravodajské služby chráněné utajením ve stupni „Vyhrazené" bylo zjištěno, že stěžovatel představuje bezpečnostní riziko, načež NBÚ neprodleně rozhodl o zrušení platnosti jeho bezpečnostní prověrky. Stěžovatel proti rozhodnutí NBÚ brojil podáním rozkladu a posléze i správní žalobou. Městskému soudu v Praze byl v souladu se zákonem postoupen celý spisový materiál včetně utajované zprávy, u níž bylo zdůrazněno, že nemůže být vyňata z režimu utajení, neboť by tím mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajské služby či policie. Proti stěžovateli jako členu organizované zločinecké skupiny totiž probíhalo vyšetřování kvůli podezření, že byl po dobu svého působení na ministerstvu zapleten do manipulací s veřejnými zakázkami. Stěžovateli ani jeho právnímu zástupci nebylo umožněno do utajované zprávy nahlédnout. Soudci však byli s jejím obsahem obeznámeni. Dle jejich názoru nebylo možné označit závěry NBÚ za nezákonné či svévolné, neboť obsah předmětné zprávy plně odůvodňoval závěr o existenci bezpečnostního rizika. Soud proto žalobu zamítl. Obdobné stanovisko zaujal se znalostí sporného důkazu i Nejvyšší správní soud. Ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatel před ESLP namítal, že řízení o přezkumu rozhodnutí NBÚ nebylo spravedlivé, neboť mu nebylo umožněno seznámit se s klíčovým podkladem rozhodnutí, aby mohl vyvrátit nařčení obsažená v utajované zprávě, v jejímž důsledku byl nakonec zbaven příležitosti pokračovat ve výkonu veřejné funkce.

Senát páté sekce Soudu dne 26. listopadu 2015 jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, jelikož vnitrostátní řízení skutečně obsahovalo dostatečné záruky. Stěžovatel však podal žádost o postoupení věci velkému senátu, které bylo v květnu 2016 vyhověno. Veřejné jednání před velkým senátem Soudu čítajícím sedmnáct soudců se uskutečnilo dne 19. října 2016.

Dnešním rozsudkem velký senát potvrdil, že omezení procesních práv stěžovatele bylo vyváženo postupem správních soudů do té míry, že nedošlo k takovému narušení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu, aby bylo možné považovat řízení o odnětí bezpečnostní prověrky za nespravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Velký senát vyzdvihl záruky, které ve svém souhrnu spolehlivě vylučují, že se stěžovatel stal obětí svévole. Soudci, kteří ve věci na vnitrostátní úrovni rozhodovali, byli plně obeznámeni s obsahem utajované zprávy, pečlivě zkoumali relevanci a nezbytnost trvání jejího utajení, rozsah jejich přezkumu nebyl omezen na námitky stěžovatele a nadto byli nadáni pravomocí rozhodnutí NBÚ zrušit, pokud by důvody pro odnětí bezpečnostní prověrky považovali za nepodložené či dokonce svévolné. Dle Soudu lze považovat za pochopitelné, že existovalo-li vůči stěžovateli podezření z podílu na organizované zločinecké skupině nezákonně ovlivňující veřejné zakázky na Ministerstvu obrany, za což byl posléze i pravomocně odsouzen, orgány musely jednat s urychlením a zbavit jej přístupu k utajovaným skutečnostem, aniž by jej zpravily o přesných důvodech takového kroku, jelikož by tím mohli zmařit probíhající vyšetřování ze strany orgánů činných v trestním řízení. Soud tak dospěl k závěru, že rozhodovací proces v maximální možné míře splňoval požadavky na kontradiktornost řízení a rovnost zbraní a skýtal adekvátní záruky k ochraně zájmů stěžovatele. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces tedy nedošlo.

K rozsudku je připojena i řada odlišných stanovisek.

Proti rozsudku velkého senátu, který je okamžikem svého vyhlášení konečný, nejsou přípustné žádné opravné prostředky.

Kancelář vládního zmocněnce, 19. září 2017