Agregátor obsahu Agregátor obsahu

24.02.2022 Štrasburský soud nevyhověl stížnosti zakladatele CK FISCHER

Evropský soud pro lidská práva dnes zveřejnil rozsudek ve věci Fischer proti České republice. Tento případ se týkal usnesení valné hromady stejnojmenné cestovní kanceláře z roku 2004, kterým došlo k výraznému snížení stěžovatelova podílu ve společnosti. Soud ve Štrasburku dospěl k závěru, že práva Václava Fischera porušena nebyla: české soudy se jeho věcí náležitě zabývaly, navíc se mohl domáhat kompenzace, čehož však nevyužil.

Stížnost podal Václav Fischer, zakladatel a majitel společnosti Cestovní kancelář FISCHER. V roce 2003 se tato společnost dostala do finančních potíží a Fischer prodal 75procentní podíl společnosti K&K Capital Group. V roce 2004 rozhodla valná hromada CK FISCHER o 11násobném zvýšení základního kapitálu společnosti, čímž se podíl stěžovatele snížil z 25 na 2,3 %. Fischer usnesení valné hromady napadl před soudy. Ty v roce 2009 shledaly, že usnesení bylo přijato v rozporu s dobrými mravy a znamenalo obcházení zákona. Návrhu na jeho zrušení ale nevyhověly, jelikož by tím došlo k podstatnému zásahu do práv nabytých v dobré víře třetími osobami. V mezidobí totiž došlo k fúzi CK Fischer s dalšími třemi společnostmi. Zároveň soudy zdůraznily, že zákon v této situaci umožňuje vznést proti společnosti nárok na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění. Tuto cestu nicméně stěžovatel nevyužil.

Stěžovatel předně namítal porušení svého práva na přístup k soudu podle článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Kritizoval, že české soudy sice uznaly nezákonnost napadeného usnesení valné hromady, ale odmítly vyslovit jeho neplatnost. Podle štrasburského soudu článek 6 Úmluvy nezaručuje právo na konkrétní výsledek soudního řízení. Klíčové je, aby se soudy nastolenou otázkou skutečně zabývaly a meritorně ji přezkoumaly. To se v dané věci stalo: české soudy výslovně konstatovaly, že napadené usnesení je nezákonné. Důvod, pro který nevyslovily jeho neplatnost, spočíval v ochraně práv třetích osob, a tedy v zachování právní jistoty, kterou lze považovat za legitimní cíl. Navíc z tehdejší vnitrostátní judikatury plyne, že možnost domáhat se kompenzace nabízela stěžovateli nezanedbatelnou šanci na úspěch. Ten se však rozhodl ji nevyužít. Štrasburský soud proto shrnul, že nedošlo k nepřiměřenému omezení stěžovatelova práva na přístup k soudu.

Fischer dále namítal porušení vlastnického práva podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a to s poukazem na to, že jeho podíl ve společnosti klesl v důsledku napadeného usnesení natolik, že v ní ztratil jakýkoliv vliv. Evropský soud v této souvislosti připomněl, že pokud není určitý prostředek nápravy zjevně neúčinný, pouhé pochybnosti o jeho nadějnosti nezbavují stěžovatele povinnosti ho vyčerpat. Žalovaná česká vláda přitom prokázala, že stěžovatel takový účinný prostředek nápravy k dispozici měl. Tehdy platný obchodní zákoník totiž výslovně stanovil, že i v případě, že soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady z důvodu ochrany práv třetích osob, dotčené osoby mají vůči společnosti právo na náhradu vzniklé škody a na přiměřené zadostiučinění. Proto Soud tuto část stížnosti odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

Rozsudek naleznete v anglickém jazyce zde. Překlad bude zhruba do měsíce k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

 

 

 

Kancelář vládního zmocněnce, Ministerstvo spravedlnosti ČR

24. 2. 2022